Reportáž z letního soustředění PS:DDT v Telči
Zpráva ze srpnového soustředění PS:DDT v Telči
Pátek 2. srpna 2013 16:05 středoevropského letního času
Na autobusovém nádraží v Telči právě přistálo posypové komando PS:DDT ve složení Rady Radiace Šatánková a Eda Orel Veselej. Je jasno, slunečno a sucho.Teplota okolního vzduchu 36º Celsia. Náš první úkol: osvěžení ovocným Birrelem, poté přesyp kolem mokrého rybníka do pensionu Pod Kaštany. Budova tohoto penzionu se strategicky nachází poblíž centra Telče. Po deseti minutách bylo PS:DDT na místě. V recepci plné klíčů nám bylo sděleno, že oba máme k dispozici pouze jeden klíč od pokoje, který si v kterýkoliv čas můžeme na recepci vyzvednout. Ihned jsme si uvědomili, že naše pravděpodobně nesynchronizované noční návraty budou nutně vyžadovat, aby ten, kdo přijde první a usne, vždy nechal odemčený pokoj opozdilci. V odemčeném pokoji ale hrozilo nebezpečí, že by naše zavazadla mohla být v akční nabídce pro nezvané hosty. A to přímo před námi spícími. A tu náhle Radiace zazářila a povídá: „Orle, čekuj ty postelogauče, možná budou mít dutý vnitřek s úložným prostorem.“ A taky že jo! Hurá! Hned první dobrý počinek pro naše batohy. A tak jsme tedy obě noci spali nad našimi majetky a ve spánku je bděle hlídali vlastními těly.
Cestou z penzionu jsme se zastavili před kultovní telečskou hospůdkou "Na Kopečku" - bohužel už přes rok zavřenou. Škoda, výborně se zde vařilo i pařilo. Zde byl také v dobách totalitní Minulosti založen v Telči dnes již legendární "Klub přátel poezie pěny", u jehož zrodu stál i básník a bohém Ivan Magor Jirous. My před jejími zavřenými dveřmi chvilku pouze postáli v Přítomnosti. No a pak už nás čekala Budoucnost a my se k ní telečskými ulicemi nedočkavě vydali.
Na malebném telčském náměstí Zachariáše z Hradce byla pod jedním nepřehlédnutelným občerstvovacím hospodo-stanem vybrána jako naše Základna pohostinská lavice, kterou jsme nazvali "Krmítko". Odtud jsme plánovali naše mise, vylétali na akce, občerstvovali se, navazovali kontakty a v případě rozsypání na samostatné jednotky se zde opět sesypávali dohromady. Rozsypaní na samostatné jednotky jsme totiž nebyli PS: DDT, ale už jenom Radiace a Orel a nemohli jsme tak účinně působit. Právě díky "Krmítku" zde v Telči PS: DDT pokrylo značnou část náměstí i vzdálenějších ulic.
O tom že si nás zdejší domy i lidé zapamatovali, není pochyb. A to včetně obrovské mlčenlivé pumpy, která trůnila v horní části náměstí. Tato pumpa sehrála na našem soustředění důležitou roli. Ale o tom až později. Hned po založení základny "Krmítko" se naše jednotka záměrně takticky rozsypala na dvě části. Radiace zaútočila na pestrobarevné stánky s různými předměty a keramikou hledat své přátele. Já po krátké pochůzce náměstím odlétl hledat zase ty své mezi stinné hospostany, přímo tam, kde voněly na ohni opékané uzeniny a odkud už na mě šperkařka Věrka Špička Habrmanová a frontman jihlavské rockové skupiny "The Mask" Jirka Bengál Šperla zdálky mávali. Tak jsem nehledě nalevo ani napravo zaplachtil přímo k nim. Naše letošní setkání bylo tradičně potvrzeno slavnostním připlastiknutím orosenými plastovými kelímky jihlavského Ježka. Byl tu i restauratér střešních konstrukcí Péťa Guma Novotný, známý v restauracích mezi místními štamgasty jako sarkastický glosátor přítomných i zahraničních událostí. A bylo se čemu smát! Po konzumaci většího množství tekuté inspirace byl však jeho pestrý provaz břitkých bonmotů i postřehů takřka nekonečný a dokázala ho na chvilku utnout pouze akupunktura palcem do žeber od Věrky Špičky. No a jak tak probíráme vše minulé, přítomné i budoucí, najednou bum a byl jsem pohlazen nějakým předmětem po plešici. A ejhle! Za mnou stála rozesmátá Radiace s malovaným hrnkem v ruce. A v tu chvíli bylo PS: DDT opět kompletně tady! Obeznámena s osazenstvem a osazenstvo s ní, usedla na lavici po levici.
Po chvíli bylo usnesením Radiace a Orla rozhodnuto, že naší další misí bude návštěva budovy s nápisem Hasičský dům, která mě jako dopisovatele hasičského časopisu Alarm Revue zaujala už při první obhlídce terénu. Takže hurá do akce! Uvnitř Hasičského domu jsme zjistili, že se nalézáme ve výstavní galerii plné skleněných váz a nádob rozmanitých tvarů i velikostí. Po zaplacení 30 korun vstupného nás příjemně překvapilo, co vše dokáže ruka umělce vtisknout do skla. Nad některými kusy jsme o jejich nevšedním vzhledu a významu i dlouho diskutovali. Po rozloučení se sympatickou dozorkyní galerie nám došlo, že vázy jsou v podstatě takové malé cisterny, které lze naplnit vodou. Cisterny a když na to přijde, i vázy jsou přece důležitou pomůckou při hašení. Takže u hasičů jsme vlastně byli. Mise byla tedy úspěšně splněna!
Venku na náměstí zatím pokračovalo žhavé letní odpoledne. Slunce nepřístojně pražilo a čepice na mé hlavě se proměnila v horkou pánev na plotně plešky. Náhle Radiace opět zazářila. „Podívej, Orle,“ zvolala a ukázala na obrovskou zelenou pumpu, která trůnila poblíž renesanční kašny v horní části náměstí. Tím byl směr našeho dalšího postupu určen. Těžká paže pumpy šla rozhýbat ztěžka a vody bylo zpočátku málo. Ale již po chvíli se moje nahá hlava s více než půlkou oblečeného těla blaženě rochnila pod vydatnými vodopády. Ledová voda z telečského podzemí byla blahodárnou koupelí, pleška nyní příjemně chladila a byla lehoučká jako rozčepýřené orlí chmýří. Když jsme procházeli stinným podloubím směrem k našemu dalšímu cíli, Radiace znova zazářila: „Orle, kde máš čepici?!“ Hu! A už jsem letěl zpátky k pumpě. Naštěstí tam na ní stále visela jako na nějakém surrealistickém věšáku.
„Folkové prázdniny v Telči“ jsou místem, kde se každoročně potkávají staří známí a poznávají noví známí. A já teď spolu s Radiací celý navoňen vodou a s již kompletní hlavou směle kráčel k místu v podloubí, kde rozložil svůj pult sluníčkových kalendářů její kamarád Honza Wolf a zároveň majitel nakladatelství jednoho muže. Ten se vesele představil slovy: "Honza Wolf, ten, co neumí hrát golf". No a hned jsme si padli do oka! Později po rozloučení se stále rozesmátým Honzou mi bylo jasné, proč má všude kolem sebe namalovaná veselá sluníčka. Honza Nogolf Wolf byl totiž sám jedním z nich.
Po návratu ke "Krmítku" a krátké poradě vedla naše cesta k další misi do zámeckého parku. Byla zde totiž jako každý rok lukostřelnice a my hodlali zasypat terč dobře mířenými šípy. Z nabídky střelby z luku či kuše jsme oba zvolili luk. Každý nafasoval osm šípů a soutěž v lukostřelbě mezi Radiací a Orlem mohla začít. Prvních našich pět střel se nevyzpytatelnými cestami doslova minulo s cílem a zmizelo kdesi v trávníku. Následující kolo však již svědčilo o našem prudkém zlepšení. Radiace zasáhla stolek s náhradními terči a já kmen stromu stojícího hned vedle. A protože Radiace téměř zasáhla terče položené na stolku a já jenom strom, tak nyní vedla 1:0. Další kolo jsem vyrovnal na 1:1 bravurní střelou do nohy podstavce hlavního terče. Zbývalo jedno kolo. Teď to začalo být napínavé. Radiace napjala svou radiaci a zasáhla jedničku na hlavním terči. No páni lukostřelci! To teda byla pro Orla výzva. Svým pronikavým zrakem jsem si změřil cíl, a velice pomalu napjal luk. A lup! Šíp se zazobnul do trojky. Hurá! Orel si zachránil orlí reputaci bystrozrakého lučištníka a vítězně pozval parťačku Radiaci do cukrárny poblíž východu z parku na pořádný zmrzlinový pohár posypaný čokoládou. A protože točené pivo v naprosté většině cukráren nemají, tak tam ulovil z dobře zásobené lednice alespoň lákavě orosenou lahvovou Plzničku. Zpět na náměstí jsme se vrátili z druhé strany parkem kolem zámeckých zdí. Podvečerní folková zábava zde již byla v plném proudu a my zasedli k našemu "Krmítku". Kelímky se točily, pivečko bylo ledové jako srdce prostitutky a hrající kytara mě neodbytně zvala k tanci. Úvodní tanec na oblíbenou písničku Slavíci z Madridu byl pouhým entrée k mému maratónskému tanečnímu happeningu, který se pak konal na náměstí až do pozdních nočních hodin. V průběhu večera mě Radiace několikrát odvedla k pumpě. Já se potom vždy celý rozzářil a jako znovuzrozený Fénix opět vzlétl do víru tance. Anebo snad Orel? Ať tak či onak, byl to dobrý let. Ani nevím kdy se PS: DDT tu noc rozsypalo na samostatné jednotky Radiaci a Orla. Když jsem ale úspěšně prošel recepcí a vzal za kliku dveří pokoje, s povděkem jsem kvitoval, že je odemčeno.
V sobotu po časně odpolední snídani mě Radiace na oplátku zase představila svým přátelům. Ve stánku s malovanými hrnky, lucernami a obrázky s tématikou renesančních telčských domů jsem poznal Kassandru Čarovnu, jejího manžela Huga Dartaňana i jejich neposednou dcerku Bereniku Máju. Byl tam také starý hlídací pes Flek. Ten mě po celou dobu pozorně sledoval, a to i když dřímal. Radiace si nevšímal, protože ji už znal. Když jsem k němu přistoupil, abych se mu tedy představil, zavrčel, otevřel ústa a jeho ostré zuby zasvítily ve stínu stánku jako děsivě žluté lucerničky. Byl to nebezpečně dobře vychovaný pes hlídač- ochranář. Jak tak všichni pospolu za stánkem rozprávíme, přišla za Radianou i její další kamarádka - monumentální prodavačka z nedalekého stánku s knihami a porcelánem Lili Slůňátko. Tak jsem jí hned také potřásl pravicí. Svými dlouhými tlustými copy mi připomínala drsnou vikingskou bojovnici. Na večer bylo domluveno společné posezení v jedné hospůdce na náměstí. Radiace mi u "Krmítka" prozřetelně prozradila, že Lili Slůňátko bolí zub, takže není radno jí dráždit nějakými lechtivými vtípky. Nutno dodat, že touto informací Radiace opět dobře zazářila. Kolem páté večerní jsme tedy všichni sezvaní zasedli ve středně poklidném pivně vinném lokále. Z reproduktorů se decentně linula hudba a relativní ticho rušil jen chvílemi hlasitější hovor ( i náš) a cinkání skleniček. Vše až do chvíle, než rocker Bengál Šperla začal náhle a bez varování mlátit do své kytary a anglicky zpívat nejnovější songy své skupiny "The Mask". A byl k neutišení! Dopadlo to podle očekávání. Za chvíli už jsme byli zase zpátky u "Krmítka". Tam nám náš nový telečský kamarád Franta Řetěz Elektrika navrhl navštívit jeden společenský club, kde prý to zaručeně žije. A také nás tam i doprovodil. V této suterénní místnosti, do které jsme sestoupili po úzkých točitých schodech, okamžitě zaujal moji pozornost dunící music box. A hned bylo jasné, co se bude dít. Zpočátku jsem zaplňoval parket sám, ale postupně se přidávali další tanečníci a za chvíli bylo kolem celkem těsno. Tady to bylo něco jiného než kytara na náměstí. To byla muzika úplně z jiného soudku. Snad nějaké techno smíchané s metalem či co. Až tak se v tom zase nevyznám. Ale byl to pěkně dunivej nářez! Paže i nohy se mi míhaly do všech stran jako křídla opilého orla. Radiace vše monitorovala z bezpečné vzdálenosti od stolu. Protože klub byl hned u náměstí, tak mě několikrát odvedla ven k pumpě. Krátce po třetí hodině ranní pak vytvořila samostatnou jednotku a kamsi se odsypala. Orel však zůstal kroužit ve víru tance. Když jsem dorazil do penzionu a vzal za kliku pokoje, bylo už opět otevřeno.
V deset ráno nastala jasně žíznivá neděle zastíněná naším odsypem z pokoje i penzionu. Na poledne byla ještě domluvena závěrečná mise, kterou byla návštěva v domě Věrky Špičky. Po příchodu na místo byl její dům přítomen, avšak Věrka Špička nikoliv. Nu což. Po marném volání do otevřených oken jsme se sypali ulicemi jen tak nazdařbůh rovnou za našimi nosy. A tu máte čerchmanti zasypaní kropáčem do nosů! Nějaký starý pán nás zastavil a povídá: „Dobrý den. Nehledáte náhodou paní Věru? Když půjdete rovně asi sto metrů, tak po pravé straně je vinotéka a tam sedí.“ Radiace se ho zeptala: „A jak víte, že hledáme zrovna paní Věru?“ On na to: "Vy jste ti dva od pumpy. Tady pán si tam furt myje hlavu a vy pumpujete. My vás z manželkou pozorujeme z okna už od pátku. Dlouho jsme se tak nepobavili. Viděli jsme vás taky s paní Věrou. A tak mě napadlo, že poblíž jejího domu určitě hledáte ji."
No co vám mám povídat, sypli jsme to teda rovně za nosem. A napravo se fakt vyloupla vinotéka. Před vchodem seděl Věry věrný pes Muf. Projdem´ kolem něj dovnitř a hle! U stolku sedí Věra Špička Habermannová s Peťou Gumou Novotným, oba v celé své přítomnosti a velikosti. Interiér vinotéky nás přímo vybízel k posezení. Slunné vínko ve skleničkách, stinné lahve na poličkách. Ze soudku se také točí, zobák si tu Orel smočí. Radiace kolu dala, s Věrou družně povídala. Pes Muf hlídá venku vchod, nevejde, kdo nejde vhod. Dopili jsme, co hrdlo ráčilo a nastala doba plánované návštěvy. Na popis Věřina domu by se musela napsat samostatná reportáž. Jedním hlasem jsme se však shodli do několika slov: Krása skloubená s vytříbenou rozevlátostí umělkyně. Věra vzala Radianu na exkurzi do své šperkařské dílny. Zatímco Eda Orel s Peťou Gumou se věnovali z vinotéky importovanému vínu a filozofickým úvahám o světě.
Neděle dozrávala jako to víno a nevyhnutelně přibližovala chvíli našeho odsypu z Telče. Tak už to bývá, čas letí jako smetí ve vánici a všechno má jednou svůj konec. Tož nastal začátek příprav na zakončení letošního telečského soustředění PS:DDT. Na náměstí jsme tedy ještě slavnostně posvačili u "Krmítka". Potom se rozloučili a na příští rok spolu zatěšili s osazenstvem prodejních stánků i stolů, též s podavači pochoutek i nápojů. Dali batohy na záda, načechrali naše radiační perutě. Pak frnk! A sypali směr nádraží…
Další fotky najdete ve FOTOGALERII