NOVÉ
Hospůdka "U Snu"
Bohouš
Historické centrum města bobtnalo a hučelo. V ulicích Babylon jazyků, koktejl potů, cinkot sklenic a talířů, masážní salony s nohyhryzními rybičkami, vystoupení pouličních kejklířů, muzikanti, živé sochy a průvodci s holemi či vlaječkami. To vše přivádělo pestré tuny turistů na dlážděnou hladinu rybníku starobylého náměstí, kde v jejich brebentících hejnech lovily čiperné ruce kapsářů, mobilní směnárníci nabízeli kouzelné kurzy, brakýři v ošumělých kabátech vyčmuchávali potencionální sponzory a prodejci suvenýrů číhali jako vodní pavouci v pestrých bublinách krámků.
Právě zde měl svůj rajon amatérský policista Bohouš. Dalo by se o něm bez nadsázky říct, že byl opravdový workoholik. Ve službě trávil i svůj volný čas. Ani domů spát nechodil. Bohouš byl totiž bezdomovec. Noci trávil obalený novinami a igelitem u horkovzdušného vedení v průchodu do dvora za restaurací U Vousatého husara. Bohouš kdysi pracoval jako průvodčí ve vlaku. Jeho budoucí kariéra policisty, který slova „pomáhat a chránit“ bere za své poslání, byla nastartována tím, když jednou vyhodil černého pasažéra za jízdy z vagonu s odůvodněním, že cestující bez jízdenky nemá ve vlaku co pohledávat. Vykázaný pasažér putoval s mnohočetnými zlomeninami do domu bolesti a Bohouš do zamřížovaného kláštera. Zatímco tam klečel, zdrhla mu manželka i s bytem. Když se vrátil, byla jeho domovem na čas ubytovna. Tuto střechu nad hlavou však zanedlouho také ztratil. Jeho víra ve spravedlnost mu však zůstala. Tak se ji i přes nepřízeň osudu rozhodl aktivně hájit. Splnil si svůj dávný klukovský sen a stal se strážníkem. Na svém rajonu operoval již řadu let. Ve svých vysokých vojenských botách, policejní čepici a promaštěné historické uniformě příslušníka bývalé Veřejné bezpečnosti s červenými výložkami, na kterých zářilo po jedné hvězdě označující hodnost majora, se stal bizarně svéráznou figurkou, která již patřila ke koloritu náměstí. Každý den zde šlapal dlažbu s nerozlučnou cigaretou na rtu, vyzbrojen teleskopickým obuškem, elektrickým paralyzérem a dětskou stříkací pistolí, která mu nebezpečně vyčuhovala z pouzdra na opasku hned vedle zavěšených pout. Měl i starou chrchlavou vysílačku, do které s kýmsi neexistujícím důležitě mluvil. K jeho výstroji patřil i ruční megafon, píšťalka a plácačka výpravčího, kterou řídil pohyb vozidel po náměstí. Kdo neměl povolení pro pěší zónu, byl Bohoušem zastaven a nekompromisně vykázán. O sobotách řídil pomocí svého megafonu příjezd svatebních aut k městské radnici. Od pobavených svatebčanů vždy dostal nějakou výslužku.
Bohouš měl o veškerém dění na náměstí přehled a byl neustále v pohybu. Když zmerčil nepozorného kapsáře, rozeběhl se za ním a bleskově mu nacvičeným pohybem nasadil pouta. Pak ho za neustálého foukání do píštalky zpracovával obuškem a kropil stříkací pistolí, dokud nepřišli opravdoví policisté, kteří si dopadeného převzali. Netřeba dodávat, že pro turisty byla činnost Bohouše nezapomenutelná akční live show. Místní městští strážníci jeho přítomnost tolerovali a považovali ho za jakousi svéráznou výpomoc. Bohouš s nimi rád konzultoval různé strategie zásahů a radil jim, jak postupovat při udržování pořádku na náměstí. Jeho rady s úsměvem vyslechli a poplácali ho po zádech. Někdy dostal i cigáro. Bohouš se začal považovat za jejich velitele. Jedna komerční televize s ním dokonce přímo v jeho rajonu natočila rozhovor, ve kterém se před kamerou za tohoto velitele prohlásil. Aby to nevrhlo špatné světlo na Městskou policii, musel se k tomu později mediálně vyjádřit její tiskový mluvčí, Bohoušovo prohlášení vetovat a vše uvést na pravou míru.
V okolních restauracích, které Bohouš během svých pochůzek často kontroloval, pokaždé ve stoje vypil na ex jedno malé pivo. To řádně zaplatil a hned pádil dál. Za gratis rumy nebo finanční příspěvek rád číšníkům občas někam zaskočil, něco vyřídil či přinesl. V jeho kompetenci bylo také ráno pomáhat připravovat některé restaurační předzahrádky k provozu, kde za to dostal svou ranní startovací soupravu: polévku s padesátikorunou. V restauraci „U kníratého husara“ dokonce prostíral i stoly. Jeho sukovité ruce, zakončené černožlutými nehty, roznášely číšníky neoblíbené snídaňové talířky a konvičky s bravurou zkušeného brekfesťáka*. Jednou před polednem, když do sebe „U kníratého husara“ jako obvykle kopl malé pivo na ex, přítomní američtí turisté se zeptali tamního číšníka Ctimíra Vytlačnohy, kdo je ten prapodivný muž v uniformě. Ctimír jim pohotově odpověděl: „To je místní šerif.” "Wow!" zareagovali Američané ohromeně. Požádali Ctimíra, aby se šerifa zeptal, zda by se s ním mohli vyfotit. „No problem," odpověděl. A tak proběhlo jejich společné focení s Bohoušem, který je za to mezinárodně srozumitelným gestem dlaně požádal o dobrovolnou dotaci na služební piva. Dotaci dostal více než štědrou, a tak už od oběda započalo jeho veliké hýření. Spokojení turisté pak doma v Texasu ukazovali fotky z cest po Evropě a vyprávěli, jakého zajímavého místního šerifa v Čechách potkali.
Celodenní přísun piv a rumů byl na Bohoušovi při výkonu jeho večerní služby pokaždé znát v různých variacích. Zpíval a hlásil do megafonu, předváděl paragánské kotrmelce, žongloval vodní pistolí, anebo galantně posílal servírkám vzdušné pusinky. Ve svém repertoáru měl nepřeberné množství kousků a často i něčím novým překvapil. Bdělost však při svých kouscích neztrácel. Když se něco nekalého šustlo, už tam byl a dělal pořádek po svém způsobu. Zrovna v ten den, kdy obdržel od Texasanů onu štědrou dotaci za focení, šel večer ještě kolem restaurace „Kejklířova hodovna“ a stavil se jako obvykle na kus řeči s malým pivem. Na zpola zahoštěné předzahrádce se v ten čas číšníkům Pěnoslavu Vulkánovi a Zulovi Čamravému už nechtělo makat. Z legrace řekli Bohoušovi, ať za pět rumů policejně vyžene hosty. Bohouš zareagoval pohotově: „Tak jo. Dám si napřed ale jedno malý. Až se vrátím, přijde se mnou zákon.” Zahrozil svým nikotinovým ukazováčkem směrem k večeřícím hostům a odešel dovnitř restaurace. Pěnoslav za ním zavolal: „Jsem na tebe zvědavej.” Zula se zasmál: „Hele, Pěndo, domů půjdeme, až bude Bohouš pořád dokola chodit zavánět mezi stoly, než všichni z toho smradu zaplatí a zmizí." Dále už se svou lehkomyslnou nabídkou nezabývali a vrhli se na mohutnou debordeláž* stolu po právě odešlých Číňanech. Ještě netušili, co Bohouš dokáže. Ten u výčepu vypil svoje malé pivo a vyšel ven před zahrádku. Postavil se čelem k sedícím hostům, vzal vysílačku, chvíli do ní hlasitě mluvil a divoce gestikuloval. Tím upoutal žádoucí pozornost. Pak přiložil k ústům megafon a začal do něj řvát: „Alarm! Alarm! Alarm! Bomba! Bomba! Bomba! Raus! Raus! Raus! Bomba! Bomba! Bomba!” Turisté nejprve zírali. Když začal Bohouš hosty, kteří se nehodlali hned zvednout, evakuovat pomocí obušku, začali postupně mizet i ti, co váhali. Mnozí bez placení. Číšníci byli nemile překvapeni. Nevěděli, kam dřív skočit zadržovat, uklidňovat a kasírovat. Pěnda se Zulou vlítli na Bohouše a odtáhli ho dovnitř restaurace, kde ho posadili ke stolku s jedním rumem. „Ty hovado, hráblo ti? Tohle si teda vypiješ!!!“ Pak urychleně odcválali řešit situaci a počítat stavy hostů na zahrádce. Situace se tam naštěstí díky zásahu kolegů číšníků Valdemara Konana a Zacha Čorise již zpacifikovala a většina uprchlých hostů se vrátila nebo byla vrácena. Ti pohodoví, a těch byla naštěstí většina, brali vzrušující zážitek z dovolené za svérázný místní humor. Ostatní shitadvisorsky* nadávali, kroutili hlavami a rozzlobeně platili. Blbé bylo, že dva hosté s nezaplacenou útratou už zpět nedorazili, ale zato dorazila dvě policejní auta. Jeden z policistů se úředním hlasem zeptal: „Co se tady děje? Dostali jsme hlášení, že prý tu někdo vykřikoval něco o bombě.“ V tu chvíli jako na zavolanou vyšel z restaurace Bohouš s megafonem v ruce. Policistům zasalutoval a pak zvedl megafon k ústům: „Zde velitel Bohouš! Hlásím ukončení cvičné akce!”
Jeden z městských strážníků, který také přichvátal na místo činu, když uviděl Bohouše, zvolal k ostatním policistům: „A je to jasný! Byl to Bohouš.” Pak k němu výhružně přistoupil: „Tak v tý bombě máš teda prsty ty, Bohouši! Zadělal sis na velkej průser. Ted tě odvezeme do vazby. Můžeš vyfasovat až deset let.“ Bohouš náhle zkrotl a pokorně mu odpověděl: „Pane veliteli, já už to nikdy neudělám." Touto větou složil svou funkci velitele náměstních strážníků. Policisté ho odvedli do auta. Pak odešli stranou, aby se poradili. Nebylo by o čem se radit, nebýt výbušného slova bomba. Ale vyšetřovat, dokazovat, usvědčovat, pak dlouze sepisovat jednu opileckou epizodu této profláklé a známé místní figurky? Co si kdo vezme na nemytém bezdomovci Bohoušovi? Ani pokutu mu nešlo dát…
Strohým tónem mu tedy bylo dáno na vědomí, že ještě jednou podobný čin spáchá, bude zatčen a obviněn z rozšiřování poplašné zprávy a veřejného ohrožení. To, že ho vlastně do akce povolali číšníci restaurace „Kejklířova hodovna“, Bohouš neprozradil. Takže podle svého názoru si těch pět rumů stejně zasloužil.
Hned druhý den se o zbývající čtyři přihlásil. Usmlouval jeden. Pak už pouze v roli řadového strážníka pokračoval neúnavně dál v ostraze svého rajonu. Hodnost majora si ale na výložkách lišácky ponechal. Prostě Bohouš.
Jak to Franta Taška a opilý řidič autobusu nedomysleli
Vše začalo jednou v neděli. Franta Taška poobědval klasický nedělní řízek s bramborovým salátem, dopil svoji oblíbenou plzničku a zálibně pohlédl k pekáči plnému dozlatova osmažených řízků, který trůnil na sporáku. Jeho manželka Máňa vždy usmažila řízků více, protože ještě pár pořádných porcí zabalila Frantovi do tašky s sebou na cestu a k pondělní večeři. Franta pracoval u jedné prosperující firmy a přes týden pobýval ve vzdáleném městě, kam odjížděl vždy v pondělí ráno autobusem a v pátek se vracel. Měl docela slušný plat. Ostatně vybavení bytu manželů Taškových o tom také mlčky svědčilo. A to ještě každý měsíc ukládali nemalou částku peněz. Nicméně se dohodli, že až děti povyrostou do pubertálního věku a bude potřeba tátova ruka, tak si Franta najde práci v místě bydliště. Byl velmi zručný řemeslník a nějaké kontakty z minulosti také měl, takže obavy o práci neměl. Alespoň si to tedy myslel. Ale to už by byla jiná kapitola. Franta tedy jako každý víkend splnil doma s manželkou zástrčkovou povinnost , zkontroloval početní stav potomků, něco ukutil a opravil v bytě a jako každou neděli pak po obědě zavítal na pokec do své oblíbené hospůdky U Nacucaného telete. Nu a nyní ten čas nastal, Franta vstal, s příslibem brzkého návratu se rozloučil s manželkou a po chvíli již seděl U telete. Jak tak diskutuje a rozebírá s přísedícími široké spektrum událostí a názorů, najednou bum! Dostal přes záda takovou herdu, až mu pivo košili svlažilo. Vzápětí za ním zahlaholilo: „Čau bejvalej kamaráde!!“ Franta se vztekle ohlédl, stál tam jeho dávný spolužák i kamarád ještě z dob učáňku Zdenek Kopydlák! Překvapeně na něj zazíral: „Ty vole, jsi to ty Zdenku? Co tady děláš, ty starý hovado, tebe jsem neviděl alespoň sto let! Sedni si!“ A už mu nesl ke stolu židli. No ti dva si toho měli hodně co povídat. A jak už to tak někdy u náhlých a nečekaných hospodských setkání dávných kamarádů, kteří se ještě navíc dlouhou dobu neviděli, bývá, došlo na nejlepší. Na panáky kořalky! Nebo snad na nejhorší? Těžko posuzovat. Ono je to jak kdy. Odpoledne pozvolna přešlo do večera a kolem desáté večerní Franta navrhnul: „Změníme lokál! Zvu tě!“ Nějaké tajné manipulační fondy před Máňou vždy utajené měl. To, že jsou tajné, si tedy alespoň myslel. Tak tedy ten lokál změnili. Dopadlo to, jak to dopadnout mělo: Franta dorazil domů někdy kolem půl čtvrté ráno. Krátce se vyspal ve vaně a jako zázrakem nezaspal. Rozloučil se s významně mlčící manželkou a urychleně vypadnul z bytu, aby stíhal autobus v 6:25. A nejenom proto. Netušil, že Máňa zatímco spal v koupelně, zakopla v předsíni o jeho na půl vysypanou tašku, kterou mu tam v neděli večer pečlivě zabalila a připravila. „No počkej, já ti dám řízky, ty ožralo!“ Vyndala řízky a i s praktickou přenosnou krabičkou je hodila zpátky do trouby. Pak tašku opět pečlivě zabalila.
Frantovo ráno na zastávce bylo kalné. Hlava dunící nádoba plná brouků kovaříků a jazyk jako kladivo. Podzimní mlhy halili nádražní výbojky jedovatým žlutozeleným hábitem. Do toho navíc ještě mrholilo. Franta kouknul na hodinky. Sakra 6:55 a autobus stále nikde! Mrholení přešlo v déšť a začal foukat vítr. Nevraživé tváře čekajících cestujících kolem něj se stávali čím dál více zachmuřenější. 7:15 a stále nic. V 7:30 náhle přišel nějaký zřízenec a oznámil zamračeným, nyní již vztekle přešlapujícím a některým i nadávajícím čekatelům, že spoj v 6:25 je dnes z technických důvodů zrušen a mohou odjet bohužel až tím dalším v 8:50. Frantovi se náhle rozsvítilo a vzpomněl si, že jeho kámoš Zdenda, se kterým to včera táhli skoro až do rána říkal, že teď pracuje jako řidič autobusu a má záskok za kolegu, tudíž ho v pondělí ráno poveze autobusem do práce. Alespoň si to v té chvíli v baru U Chlejstáka oba mysleli. Slavnostně si na tu náhodu dokonce i připíjeli. No těpic! pomyslel si Franta. Teda kdyby ti nasraní cestující kolem něj věděli, že ten technický důvod zrušení spoje jsem já a stojím teď spolu s nimi na tomhle nástupišti. Kdoví, jak by to přijali? Nicméně do odjezdu teď nově zbývalo ještě něco přes hodinu a jeho náhle přepadla obrovská a neodkladná žízeň. Odloudal se do pochmurně osvětlené a nevytopené haly autobusáku, aby ji tam zahnal jedním vyprošťovacím lahváčem. A ejhle! Jediné okénko s občerstvením bylo zrovna dnes jako na potvoru přizdobeno cedulí: Pro nemoc zavřeno. Na záchodcích žízeň tedy hltavě uhasil vodou přímo z kohoutku. Později těsně před nástupem do autobusu přišel na Frantu navíc hlad. Veliký hlad! Uvědomil si, že vzhledem k okolnostem měl poslední sousto v ústech při nedělním obědě a cesta autobusem bude trvat skoro dvě hodiny. „Ještě že mám v tašce řízky!“ pomyslel si spokojeně, „Hned v autobuse je spořádám.“ Alespoň si to tedy myslel.
Laskavý učitel Pařát a ruce zákonů
Pan Cvrček byl učitelem na jedné střední škole, kde učil literaturu a dějepis.Bylo mu něco přes čtyřicet. Své povolání považoval za své poslání a životní úkol. Chtěl své žáky poctivě něco naučit a zároveň z nich vychovat slušné lidi. Dalo by se o něm s trochou nadsázky říci že byl takzvaná stará škola. Skromný a pracovitý pedagog. Svým fyzickým vzhledem však byl nepřehlédnutelný. Nad ostatní totiž vyčníval opravdu velmi neobvyklým způsobem. Měl kostnatě hranatou, více než dvoumetrovou postavu. Na zádech se mu pod jeho nezvykle střiženým, plandavým sakem klenul dvojhrb houslového tvaru. Plešatá kožovitá hlava upoutala svým hustým obočím, které se divoce košatělo, srůstalo a viselo dolů jako černý břečtan. Téměř mu zakrývalo oči. Nejvýraznější však byla jeho obrovská pravá paže, která byla tak dlouhá že mu sahala hluboko pod kolena. Byla silná a mohutná stejně jako paže zdatného vůdce tlupy goril. Oproti tomu levá paže či spíše ručka, kterou používal na psaní byla nezvykle drobná a krátká. Byla dlouhá necelých 30 centimetrů. Při psaní se proto nakláněl tak, až že se hlavou dotýkal desky stolu či počítačové klávenice. Tato zakrnělá končetina vzhledem k jeho obrovskému tělu připomínala malou pacičku na těle obávaného dinosaura Tyranosaura Rexe. Na tabuli nemohl psát vůbec ,protože touto krátkou ručkou to bylo velmi obtížné a jeho pravá ruka zase byla tak mohutná že křídu ani neuchopila. Při jeho hodinách byl proto vždy určen jeden student, který psal na tabuli za něj. Všechny oděvy, které učitel nosil a zvláště jejich rukávy museli být vzhledem k neobvyklým horním končetinám, mohutné neforemné postavě i oběma hrbům speciálně upraveny. A jak už to tak bývá měl i pan učitel Cvrček mezi studenty svoji přezdívku.Touto přezdívkou jej nazývali dokonce i jeho kolegové v učitelském sboru. Říkali mu Pařát. Bez problémů ji přijal za svou a zvykl si na ní. Ani zdaleka však tato přezdívka nebyla myšlena ve zlém či posměšném významu. Naopak. Pařát měl mezi žáky obrovskou autoritu i obdiv. Tato autorita žáků k učiteli však zdaleka nebyla dána tím,že když někdo rušil při vyučování, Pařát jenom zvedl svou velkému kokosu podobnou pěst, sevřel jí až to v ní hlasitě zapraštělo a mlčky se zadíval směrem k vyrušujícím studentům, kteří okamžitě ztichli. Jeho autorita byla založena hlavně na jeho sice přísném, ale zároveň hluboce lidském přístupu a daru empatie. Byl připraven studentům, kteří zaostávali či měli jakékoliv problémy a to i mimo školu vždy podat pomocnou ruku. Navíc to byl velmi inteligentní ,vzdělaný a sečtělý člověk s širokým přehledem. Spravedlnost a čest pro něj nebyly jenom pouhá slova. Jakoukoliv protekci či jenom její náznak neuznával a tvrdě potíral. V těchto jeho vlastnostech i činech které ho charakterizovali byla jeho hlavní síla a charisma. A z toho plynoucí přirozená autorita. Byl bezkonkurenčně nejoblíbenějším učitelem na škole. Tento starý poctivec nehledě na svůj ne zrovna velký plat učil s plným nasazením. Žil sám. Učitelské povolání byl celý jeho svět. Alfa a Omega jeho života. Nejraději by stál za katedrou od rána do večera. Pro školu byl tento pedagog opravdovým darem z nebes. Nejvíce absolventů právě z jeho třídy bylo později úspěšných v dalším studiu. Mnozí získali vysokoškolské tituly. Ještě po letech se s ním rádi setkávali a společně vzpomínali na školní časy. Byl na ně patřičně hrdý. Učitel Pařát byl šťastný člověk.
Jednoho dne se vyloupl v jeho třídě nový student. Byl jím Darmil Budka syn vlivného hybatele zákonů. Přišel sem s prestižního soukromého gymnázia ,odkud ho jeho otec po domluvě z ředitelem jako trest za jeho výstřelky nechal dočasně přeřadit na tuto školu. Prominentního synka Darmila provázela velmi špatná pověst. Počet jeho extravagantních nepřístojností a konfliktů s učiteli i žáky by vydal na dlouhý a pestrý seznam. Tento výtečník byl opravdovým postrachem pedagogů. Ubalil si prý při vyučování váleček trávy, vyndal polodopitou láhev Tequily Gold ,vystavil svoji patnácti tisícovou obuv na lavici a zapálil si. Na učitelovy námitky odpověděl: „Vykuř“. Po těchto slovech vstal a vymočil se do umyvadla. Tím se naplnil a přetekl pohár trpělivosti jak jeho otrlému otci tak i řediteli školy. Nyní byl tedy Darmil zde jako nechtěný dáreček. Hned druhý den byl při Pařátově hodině určen, aby psal na tabuli. Neochotně a s mumlavými poznámkami o otravných, chromých opicích vstal a přiloudal se k tabuli. Napsal několik Pařátem diktovaných vět. Za chvíli byl požádán aby tabuli smazal. Kupodivu ji bez řečí smazal. Poté odložil mokrou houbu , přistoupil k učitelskému stolu, utřel si ruce sedícímu Pařátovi do saka a s pohledem na jeho obří paži pronesl: „ To je zajímavej věšák na ručník.“ Pařát vstal. V tu chvíli se v jeho laskavé, dobré duši něco zlomilo, rozpadlo a spadlo. Dopad byl drtivý. Sprška Darmilových zubů cinkla o zem, a jako něžné bílé korálky se rozkutálela k nohám studentů v prvních lavicích. Pařát se tyčil nad zkoprnělou třídou v celé své děsivé mohutnosti. Serval ze sebe sako i košili ,pohlédl nahoru ke stropu, a zvedl svou titánskou končetinu nad hlavu. Z jeho hrdla se vydral srdceryvný skřek. Darmil ležel zhroucený na zemi. V očích měl čistý strach. Kdyby jeho obličej nevypadal jako pánev čerstvě namletého masa byl by bledý ,že by se v něm krve nedořezal. Zdevastovanými ústy potichu zamumlal Poškej táta ši tě podá!! Pak plivaje rudou pěnu a úlomky zubů vyšel po čtyřech ze třídy. Zavládlo šokované ticho.
Pařát se znovu posadil, položil svou tlapu na katedru a mlčky se na ní díval. Po tváři mu stekla jedna jediná velká slza a zkápla na mohutnou dlaň.
Pařát věděl že jako učitel skončil. A ne jenom jako učitel. Tím jedním jediným okamžikem přišel o všechno co v životě měl. Věděl ale také že se tak zachovat musel. Kdyby to neudělal popřel by všechno co dělal. Vymazal by všechno čemu věřil a skončil by také. Neměl na vybranou. Kdyby v tu chvíli nezasáhl a nechal to být, už nikdy by nemohl předstoupit před své žáky.
Ruka zákona síly přirozené autority prostě musela zasáhnout.
Ruka zákona síly moci poté zasáhla ruku autority.
Démon Hovadskosti
Je psychologicky dokázáno že každý normální člověk má v sobě někdy a za konstelace určitých okolností takové nenormální nutkání provést nějakou pořádnou hovadinu. Například srazit na ulici policistovi čepici, v restauraci si opláchnout ruce v polévce hosta u vedlejšího stolu či v bance vysypat obsah své tašky na podlahu a nasadit si jí na hlavu. Takových hovadin je nepřeberné množství a závisí na povaze, fantazii a momentálním rozpoložení každého jedince. Člověku to bleskne hlavou ,on se zasměje či podiví sám sobě co ho to napadlo za hovadinu a dál už se tím nezabývá. Již slavný spisovatel E. A. Poe na tento jev upozornil ve své povídce nazvané Démon zvrácenosti. Když se na tento jev někoho zeptáte, tak většina lidí ho víceméně přizná. Ten kdo kategoricky a pohoršeně odpoví že takové nutkání nikdy neměl , nemá a že koho takove nesmysli napadají je blázen tak je mnohem blíže tomu, aby nějakou takovou hovadskou a nenormální vylomeninu někdy doopravdy provedl. Pan Rohlík patřil k těm ,kteří by něco takového nikdy nepřiznali. Proto se také stalo to co se stalo. Velkým koníčkem pana Rohlíka bylo rybaření. Posezení u prutů v tiché přírodě a vzrušení z lovu němých tvorů mu jako mnohým jiným rybařům dodávalo duševní klid a odpočinek. Jednoho letního dopoledne tedy opět natěšen nasedl do svého auta a vyrazil ven z města ke svému oblíbenému místu. Jasná obloha opět slibovala další nádherný a prosluněný letní den. Na dálnici se však doprava začala náhle zpomalovat. Netrvalo dlouho a několik kilometrů za městem zůstal uvězněn v koloně aut jejíž pestrobarevný had se místy hrbatý od kamionů a autobusů táhnul až kamsi do kýženého nedohledna. Do prčic zase nějaký hovado chvátalo a všechny ostatní zdrželo, napadlo pana Rohlíka. Kolona popojížděla tak dva metry za deset minut, až se úplně zastavila. Řidiči postupně vypínali motory. Zavládla marmeládová nehybnost. Občas kolem doprovázen závistivými pohledy prokličkoval motorkář. No nic napadlo pana Rohlíka hlavně že je mír a bude hezký letní den. Holt nahodím dnes pruty o něco později. Otevřel dveře natáhl si nohy ven nohy a rozbalil si svačinu. Všude kolem aut postávali hloučky účastníků zastaveného provozu. Někteří pokuřovali. Mnozí mizeli v blízkém porostu odkud se vzápětí zase vynořovali.
Roznesla se zpráva že pod mostem uvázl tahač vezoucí obrovský kotel, a zatarasil tak výjezd. Most prý dokonce i poškodil. Nebylo cesty tam ani zpátky. A sakra! blesklo panu Rohlíkovi hlavou. Tak tohle nebude obyčejná bouračka To vypadá na dlouho. Nad kolonou přeletěl vrtulník. Pan Rohlík si také odskočil do blízkého porostu a poté se vydal na obhlídku podél kolony. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace měla nějak výrazně změnit. Pan Rohlík se vrátil ke svému autu a pohlédl na lesknoucí se střechy stojících aut. A právě v tuto chvíli ho napadlo jedno z těch bláznivých nutkání provést hovadský nápad ,který by nikdy veřejně nepřiznal a který začal právě uskutečnovat. Otevřel kufr auta vysvlékl se celý do naha a obul si své vysoké zelené rybářské holiny. Poté vzal na záda batoh a přes rameno si hodil rybářský prut. Vylezl na střechu prvního auta a vydal se skákaje jako nějaký obrovský žabák po střechách a kapotách stojících aut směrem k vzdálenému obzoru. Postávají lidé konsternovaně zírali, jiní se smáli a mnozí pohotově fotili. Kudy proskákal tam lidé vystupovali ze svých aut ukazovali si na něj tleskali a pokřikovali ale i nadávali (to byli ti kterým šlapal po autech) Při svém postupu doprovázeném halasnou pozorností přihlížejících, dorazil k stojícímu autobusu. Seskočil z aut a nastoupil do otevřených dveří autobusu. Vnitřek byl zhruba do poloviny obsazen více či méně naštvanými cestujícími. Řidič seděl za volantem a četl noviny. Pan Rohlík hbitě sundal ze zad batoh. Vytáhl z něj plechovou krabičku žížal které měl připraveny jako návnady, zvednul ji nad hlavu a zakřičel: „Pozor! Mám bombu“ Toto je únos vážení! Všichni zůstaňte na svých místech. Ty okamžitě nastartuj ten krám a jeď! zařval na řidiče. „Všichni ostatní ruce na opěradla před sebou. Nesnažte se něco podnikat jinak odpálím bombu. Překvapený a zmatený řidič vyblekotal: „Ale kam mám jet ty vole vždyť jsme zapresovaný v desetikilometrový koloně?“ Pan Rohlík opět výhružně zamával krabičkou žížal „Dopředu vole! Dopředu! Rovnou za nosem a šlápni na to. A rychle! Myslím to vážně tak žádný hovadiny! Dovezeš mě k nejbližšímu rybníku. Tam teprve propustím všechna rukojmí.“
Zvrhlá průvodčí Rexana
Pršelo a vlak stál před závorami. Na okno vytrvale bubnovali kapky deště. Seděl jsem bez jízdenky v kupé spolu se třemi mlčícími spolucestujícími. Pánem v obleku zahloubaným do novin, mladou dívkou se sluchátky na uších a podřimujicím vousáčem. Vládlo ticho rušené pouze šuměním deště a sluchátek. Pak jsme to kromě dívky zaslechli! Bylo to jako když někdo pomalu buší palicí do dřevěné pivní kádě Bum! Bum ! Zas a znova ten zvláštní, hrozivě dunivý zvuk který byl čí dál zřetelnější. Dup! Dup! Již nebylo pochyb. Byli to kroky! Cosi těžkého a mohutného se k nám přibližovalo. Ale co? Na stolku u okna stála plastová lahev z vodou. Její hladina se otřásala a ze středu se rozlévali jemné kruhy stejně tak jako v otevřeném lahváči u mých nohou. Bylo to skoro jako scéna z filmu Jurský park ve které kráčel deštivou nocí k uvízlému autu obávaný Tyranosaurus Rex. Po chvily se náš vlak rozjel a kroky se téměř ztratili v rachotu kol. Vtom se prudce rozevřeli dveře kupé a my celý zkoprnělí konečně spatřili to co se k nám dunivými kroky celou tu dobu přibližovalo. Tvor ve dveřích byl oblečen do modré uniformy Českých drah. Svým mohutným neforemným tělem vyplňoval prostor od podlahy skoro až ke stropu. Jeho obrovská hlava s bledou tváří ze které hledeli zeleně pichlavé oči bez řas i bez obočí byla ozdobena čepicí, která na ní vypadala až směšně malá. Nos podobný boxerské hrušce měl na plochém konci dva otvory velikosti pětikoruny. Dole tvář přecházela do neobvykle špičaté brady. Dlouhý válec krku i silné šlachovité paže byli pokryty drsnou zažloutlou pokožkou s ostrůvky jakýchsi krvavě načervenalých kráterů z nichž v trsech rašili šlahouny černých chlupů. Průvodčí pátravě pohlédl do kupé, pak doširoka vycenil lesklé hřebíkovité zuby s vysícimi zbytky čehosi smaženého ve strouhance a překvapivě tenkým hlasem z čehož jsem usoudil že to bude zřejmě samice průvodčího řekl: "Dobrý den. Vaše jízdenky prosím". Pán v obleku rozpačitě vysvětlil že si jízdenku nestihl koupit na nádraží a že si ji tedy zakoupí i s přirážkou ve vlaku. "Tak tedy pojdte pane vyřídíme to " zašvitořila průvodčí bublavě ,pak ho nečekaně uchopila za krk ,zvedla se sedačky , přátelsky objala svými mohutnými pažemi kolem ramen a odvedla směrem k rampě u záchodků. Vystrčil jsem hlavu z kupé abych viděl co se tam bude dít. To co jsem spatřil mě ohromilo. Vše se odehrálo velmi rychle. Průvodčí otevřela za jízdy dveře vlaku a pána bez dalších komentářů nekompromisně vyrazila ven. Poté co zmizel v křoví podél trati přirazila dveře pohlédla k našemu kupé ,opět vstoupila a vysvětlila: " Cestující bez jízdenky nemá ve vlaku co pohledávat. Dostal jenom tu přirážku. Prosím vaši jízdenku!" a natáhla ke mě svou dlan podobnou zednické lžíci porostlé černým chmýřím. Zoufale jsem sáhl po své cestovní kudličce na otvírání lahváčů a pak se celý vyjevený vzbudil na lavici v nádražní hale přímo před zavřeným okénkem prodeje jízdenek.